1. LOD BOHÚ.

V chrámu se rojí úskočná vůně aromátů,
osud – soukolí svůj pevný řád už dávno má tu.
Prazvláštní vlnění, ve víru moci tančí had,
možná se vyplní věštba Notre Dammem vyřčená.

Bláznovství mocných stává se tím,
co mesiáš nazývá útlakem svým.

Prázdnou si vládnou svou vůlí,
jen dej svým bohům, co chtěj.
Pohaslá je hvězda v tůni,
beránčí oběť jim dej.

Zas pluje dál na oblacích – loď bohů,
čas jako nit – je tak nekonečný.
Zas pluje dál na oblacích – loď bohů,
teď zatoužil's – chceš žít život věčný.

Svět jako květ zavírá své brány,
žízní a umírá, mění se v troud.
Srdce spojí s aurou tvé rány,
kamenné znamení zbaví Tě pout – zbaví pout!

Sám musíš sednout k veslům,
bárku svou s větrem odtud hnát,
Poseidon – vládce moří, tiše ve své říši usíná.
Zátokou dravců proplouváš a hledáš klid,
ten pouze dravec může znát – chceš vlastně žít?

Bouří se mozek, vzpíná se hlas,
boj svědomí, chceš vrátit čas, ó čas.


2. SAMOTA DUŠE.

V kleštích tě svírá duševní prázdnota a chlad,
ztrácí se význam, pravda tvých vět.
Zahleděn v sebe, k druhým vždycky lhostejný,
falešná lítost, přetvářka, smích jízlivý.

Zamčený dál v myšlenkách svých,
cestu hledáš těch zbabělých.
Ke dveřím, co zámek nemají,
šanci otevřít nedají.

Nesmyslný, prokletý chtíč,
kde ukrývá ztracený klíč.
K bráně, co zámek nemívá,
zůstane dál…

Zavřená věčností je brána svobody,
samota duše lidskou vřelost odplaví.
Chladný kov zamyká poslední naději,
příští den rozmetá, vše šedí zahalí – tvůj poslední den.

Cestou na konci, slyšíš kladiva zvonů,
těžký dny, noci neprospaný.
Není žádný příště, hrad z písku stavět nejde,
nenávidíš svět, ze špatnosti špína vzejde.

Nesmyslný, prokletý chtíč,
kde ukrývá ztracený klíč.
K bráně, co zámek nemívá,
zůstane dál…


3. RIMORTIS I.

Pláň v dáli hoří nekonečná,
vše živé se bouří, v právu je žal.
Tvé mosty pálí, jsi podvedená,
ať jsi, kdo jsi, třeba žebrák nebo král!!

Průvody tváří osvícených,
žárem slunce strom jak stařec umírá.
Procesí stínů zahalených,
anděl tvou knihu života zavírá.

Hledáš svůj stín ve třpytu zbabělosti,
bláhových v rozmaru nevinnosti.

Tvůj čas se krátí, kam osud tvůj se nakloní,
neotálej seš beze jména, bez bytí.
Strach se vkrádá, zbabělost sítě rozpíná,
v černotách zloba a zášť ukrytá v nás.

Rimortis – prokletá, Rimortis – zbožňovaná,
rozléváš pohár mocnou záští nalitý.
Rimortis – nevděčná, Rimortis – uctívaná,
otvíráš brány davům duší zbabělých.

Neklamné vidění, nebeské znamení naplní tvoje zdání.
Krvavé šílenství, hynoucí hrdinství, bortí se zámek přání.
Prastaré prokletí plynoucích staletí, odvaha vzepřít se snům.
S kalichem hořkosti, s krůpějí moudrosti nacházíš konec svých dnů.

V království bláznů opuštěná,
král je jak šašek časem, šašek zas král.
Z prachu zas v prach proměněná,
odcházíš tam, kde ohně žár je hříchu zmar.

Větrem unášen závoj v oblacích,
tvé zmítané pouhé zoufalství.


4. SIRAEL.

Měsíc, kouzelník noci, přikryl svým pláštěm krajinu,
ty bloudíš v chodbách hradu, chladných a temných jako tůň.
Z obrazů hledí tváře pradávných vladařů,
cítíš se uvězněná z těch majestátních pohledů.

Náhrdelník z bronzu, prsten z lidské kosti,
očima dávných svědků prohlížíš „zbytečnosti“.
Poselství cizích světů skrývá se v tomto místě,
bohové buďte při ní, vše v dobré obrátí se.

Sirael – jsi výsadou králů,
Sirael – platíš kráse daň.
Sirael – jsi hrou mocných pánů,
Sirael – však bůh tě chraň!

Sirael – svůj život dáváš v sázku,
Sirael – jsi loutkou bez provázků.

Mramorovej je svět kamenejch růží,
jež neoslověj vůní nikoho z nás.
Stíráš z tváří slzy a kropíš jimi květy,
tak jako živou vodou prýštící z nitra skal.


5. V KRUHU KORIDY.

Rozverná mysl vede kroky tvé,
teď když kráčíš arénou prachem pokrytou.
Majestát velí tradici stoleté,
souboj s býkem, jeho smrt pro slávu tvou.

Odhozený baret jemně napoví,
dno je vzhůru, to bývá špatné znamení.
Troufalý jen blázen se nebojí,
kdo nemá strach, ten je navždy ztracený.

Tvář kamenná, dech se krátí,
paso doble zazní, souboj začíná.
Žár práchnivý, slunce pálí,
do zad býka banderilly zatínáš, zatínáš.

Stát tváří v tvář té síle běsnící,
varovný tón trubky, času ubývá.
Býk raněný jen pro smrt žijící
nerovný boj o svůj život prohrává.

Zamáváš mistrnými pohyby,
muletou, pláštěnkou krví zbrocenou.
Vítězná je touha v kruhu Koridy,
zvířecí sok je na kolenou.


6. NOSTRADAMUS.

Tisíce lidí zahynou
v rukách státu rukou nevinnou,
nevinnou – v bouři času odvanou.
Zloba a závist budí štvavé psy,
blíží se čas apokalypsy!

Destrukce strachem počít má,
železné monstrum náhle ožívá,
ožívá – pláč a úzkost rozsévá.
Stříbrný orel vzlétne k oblakům,
na zem dopadá zkáza příštích dnů.

Horký dech tě v očích pálí,
davu roste jeho síla,
stíny soků mysl mámí,
štvance z lidí dělá víra.

Tajemný pergamen skrývá tvé proroctví,
ukrývá tajemství prastarých znamení.
Pronikáš do tajů budoucích věků sám,
svou moudrost a sílu rozdáváš světu dál.

V zemi tvé, v zemi lva, vidím černý plášť,
poté rudý háv, lidu země tvé předvídám
beznaděj, zoufalství, svobody otroctví.


7. QUO VADIS.

Po hraně kráčíš, ostří rozdírá kříž,
proč vzpomínky vláčíš, na smrt nemyslíš.
Polapen touhou, láska v křišťálech skla,
na chvíli pouhou osiřela – osiřela.

Po kouscích skládáš zvláštní mozaiku dní,
hříčku, co hádáš, je poslední.
Zuřivý záchvěv mocné fantazie,
proč křísit zašlé, kámen neožije.

Sám sebe ztrácíš, k nebesům lkáš,
úpis, co splácíš, tím nezískáš.

Peklo i nebe, na slunci stín,
výheň, co zebe, do srdce klín,
tak zažeň splín, do pekla s ním.

Bláznivá přání tak bezcenná,
jsou k nepoznání překroucená.

Temnotou tápeš, cestou falešných,
slzami lámeš mříž nenasytných.
Odkojen smíchem, teď se nepoznáváš,
smutek a žal po kapkách přivoláváš.


8. ZDI STRACHU.

Hledáme pravý ráj
a zatím nesem jen svůj kříž
na horu vlastních lží,
co stahují nás stále níž,
až na dno propasti.

Ze slibů zbyl jen prach,
stará pravda je pouhou lží,
že to peklo je v nás,
že to peklo jsme my – jenom my.

Nenech si lhát od bohů, nevzdávej se těm slovům,
co čistý rozum kalí a mezi nás teď staví
ty zdi, co brání nám jít, brání nám žít a s nadějí snít,
že snad jednou probudíš se do světa bez mříží,
do světa bez bohů, do světa bez velkejch zdí,
už slábnou, tak jdi, už chřadnou, běž žít,
a s pravdou smíš teď navždy volnost mít.

Hledáme pravý ráj
a zatím nesem jen svůj kříž,
ten pocit volnosti a vítězství je stále blíž.


9. POCESTNÝ.

Zůstal jsi sám, zkoušíš si lhát,
teď sebe se ptáš – " kdo a co jsem?"
Prý nemáš nic, jen nebuď lhář,
vždyť vláčíš sebou dál svůj věčný sen.

Poznáváš květy nejtajnějších vůní,
jen vzít, jen vzít je do rukou.
Potkáváš lidi různý ze všech stran,
jejich otázce – „kdo jsi“ se raděj´ vyhýbáš.

Neutíkáš, ani před deštěm se neskrýváš,
nebloudíš, všechny cesty správný jsou.
Volnost i vzdor navěky zůstanou
v bezpečí před strachem z těsnejch chvil.

Seš jenom pocestný, co ztratil svůj cíl,
bez střechy nad hlavou, sám volnosti syn.
Po cestách necestách ty kráčíváš dál,
za sluncem k obzoru, už neznáš svou tvář.

Plamen starých svící dávno nehoří,
jejich oheň již dlouhý staletí nepálí.
Jak hejno supů tiše krouží nad hlavou
ti, co chtějí stavět hráze lidem do duší.


10. OKOVY LŽÍ.

Bloudíváš zahradou
v okovech lží spoután tmou,
tvůj nářek tone v mlčení.
Pohrdáš marností,
necítíš pocit lítosti,
chceš žít ve světě bezmocných?

Hledáš právo procitnout,
zlou sílu mocných překlenout,
iluze v bahně zmítaná,
hadí zloba plazí se v nás.

Rozlom všechna pouta, okovy starých lží,
nikdo nerozpoutá řetězec dávných proroctví.
Kdesi za obzorem, za hradbou z oblaků
bijí zvony pravdy, lákají do světa zázraků.

Bloudíváš zahradou
v okovech lží spoután tmou,
tvůj nářek tone v hlubinách.
Vyprosti mysl z pout,
rozbíjej skály, nech ji plout,
neskrývej v nitru své pravé já.

Odpoutej duši od země,
rozlišuj čisté od sémě,
projdi branou silnějších,
vždyť pravda přece není hřích.


11. ROZCESTÍ OSUDU.

Jen jednou z cest můžeš se dát,
rozum se hlásí, snad lepší je na místě stát.
Své jméno neznáš, já jen vidím v šeru jeho stín,
tím, čím jsi kdysi byl, kde jsou tvé sny a cíl?

Jsi tak blízko, jen o krok blíž,
myšlenkou rozhodnout, nad žitím udělat kříž.
To, co dal ti Bůh, sám sobě chceš brát,
ne dvakrát, jen jednou můžeš se vzdát.

Vítej v zemi nenávisti nocí zastřenou,
kde snem se stává probuzení a spánek věčnou tmou.
Vítej v zemi nářku a pláče, co nikdo neslyší,
tak nestůj, běž tou nocí prázdnou – nocí prokletých.


12. OHEŇ A LED.

Chladný žár tak rychle vzplál,
horký sníh tě teď potrestal.
Poznáváš proud rozkoší,
probouzíš gejzír emocí.

Básník psal, blázen se smál,
nářek citů tvých burcoval.
Noční déšť pot z tváře smyl,
silou svou beznaděj pohltil.

Seš touhy králem, bezmezný chtíč,
drtíš i kámen, strach je pryč, strach je pryč.

Prudký déšť do písku vsál nápis žízní vepsaný,
v srdci svém si ztroskotal, vzdáváš boj zatracený.
Po slze rosy dychtivý, úzkost hrdlo zavírá,
ve tváři výraz bázlivý, oheň a led neskomírá.

Vcházíš dál bez rozpaků,
vášeň svou přetav do vzdechů.
Touhy snů bezbřehých,
plápoláš ve vlnách ztracených.


13. STATISTIKA.

Je statisticky dokázáno,
že slunce vyjde každé ráno,
a i když je tma jako v ranci,
noc nemá celkem žádnou šanci.

Statistika nuda je,
má však cenné údaje,
neklesejme na mysli,
ona nám to vyčíslí.

Když nestvůra z úst síru pouští
a Honza na ní číhá z houští,
tak statistika předpovídá,
že příšera už neposnídá.

Statistika nuda je…

Tak vyřiďte to ctěné sani,
že záleží to čistě na ní,
jestli neukojí choutky dračí,
tak bude o hlavičky kratší.