1. POSELSTVÍ PRAVDY.

V prastarém království čas se teď zastavil,
stíny se krátí dál.
Troufalost poutníků musí být strestána,
rytíři svírají svou zbraň.

Zbaveni svého strachu po pomstě volají,
„napojte čepel krví.“
Slova odpuštění už vůbec neznají,
slepí svou ješitností.

Je pozdě hříchu se bránit,
každá pomsta má svůj čas,
vložte sílu v rány mečů,
číše s krví přetéká.

Díváš se v tvář vítězství,
tvé kopí bortí cizí štít,
tvůj šik rytířů útočí,
pravda si cestu proklestí.

Hrob jejich spasitele nájezdy promění v prach
a snad i Jeruzalém sám.
Pokořit proroka v tajence života,
hledat v tom svůj svatý grál?

Víru svou nezradit,
meč krví potřísnit
tak jako pohár vínem.
V křížovém znamení zničit zem pohanů,
zmar všemu a všem!

Zemřít a nechat zemřít,
toť úděl hrdinství,
bojovat za pravdu boží,
Bůh přeje odvážným.


2. SILNĔJŠÍ NEŽ JÁ.

Černá je bílá, noc jako den,
život je jistou smrtí, skutečnost snem.
Radost je smutkem, smích jako pláč,
anděl má ďábla v těle, peklo je ráj.

Silnější než já, ztracená touha tvá.
Zůstanou sny mé bolestí zrozené – sny mé.

Vpravo je vlevo, světlo je stín,
pravda vždy zůstane lží, vše mé je tvým.
Pod tíhou viny, pod hrozbou snů,
slyším němého starce – utíkej, stůj.

Silnější než já… !!!

Zprosti mé viny, dám vše co mám,
pod hrozbou těžkých hříchů vybírám sám
z palety nálad, příchozích dnů,
výběru správných barev, skutečných snů.

Silnější než já........ !!!


3. VÍRA.

Falešnej hráč karty už míchá,
nech ho být, ať táhne někam jinam.
Nechtěj hrát, ty máš svou sílu,
osud svůj vždy sám drž pevně v rukou svých.

Jízlivý smích v uších ti zazní,
podlá tvář zas vábí k nečistým hrám.
Nechtěj znát tu sílu dravou,
láká k hrám, pak vráží do tvé víry klín.

Zase začíná ten cirkus šílenství,
co sílu bere.
Zase zažíváš ty chvíle bezmocný,
zůstáváš sám.

Na pochod se vydaj nervy,
osude ty hajzle, tak si ze mě co chceš urvi.
Rozdáváš jen karty špatný,
zůstávám zas sám v bahně šedých dnů.

Zase začíná ten cirkus..... !!!


4. ATLANTIDA.

Bloudím řekou temnoty,
ticha s přáním vědět, vědět víc,
než je to, co bylo nám dáno.
Vstříc dávným poselstvím zaniklých světů, běžím
za poznáním tajů země mágů a mudrců.

Znám ta místa, co navždy spí,
snad smím dotknout se země časem pohřbený.

Zákon vytesanej na kameni,
plameny svící větrem soužený.
Pravdivý obraz staletí,
časem je navždy pohřbený.

V zoufalství, v mlčení,
zpovídám vědomí stínů, lesů a řek,
cest země ztracený.
Vyplouvám na lodi snů k bájným břehům té země,
jenž stále skýtá tak záhadná tajemství.

Vím, kde leží pravlast mudrců,
snad vím, co skrývá ta země bohatství.


5. ROZCESTÍ OSUDU.

Jen jednou z cest můžeš se dát,
rozum se hlásí, snad lepší je na místě stát.
Své jméno neznáš, já jen vidím v šeru jeho stín,
tím, čím jsi kdysi byl, kde jsou tvé sny a cíl?

Jsi tak blízko, jen o krok blíž,
myšlenkou rozhodnout, nad žitím udělat kříž.
To, co dal ti Bůh, sám sobě chceš brát,
ne dvakrát, jen jednou můžeš se vzdát.

Vítej v zemi nenávisti nocí zastřenou,
kde snem se stává probuzení a spánek věčnou tmou.
Vítej v zemi nářku a pláče, co nikdo neslyší,
tak nestůj, běž tou nocí prázdnou – nocí prokletých.

Uvězněn ve vlastním já zkoušíš se bít,
nemůžeš stát, nemůžeš jít, snad můžeš jen snít.
Sám sobě lhát, sám sebe se bát,
před branou stojíš, snad peklo, snad ráj?

Vítej v zemi nenávisti…

Řeka co nevyschne, bouře co neztichne,
růže co nezvadne, slunce co nezhasne,
mládí co nestárne, stáří co nezemře,
nic které nezmizí, všechno co ztratí se.
Oheň co nepálí, rány co nebolí,
tóny co nedozní, čas který nezradí,
smutek co netrápí, štěstí co nezmizí,
láska co nežárlí, život co nekončí.


6. VIETNAM.

Pryč šťastnej čas,
už víš jak pálí,
pot, krev a bláto
v dlaních se lepí.
Boha vzal ďas,
teď je jen s námi
napalmová smrt,
ty nechceš s ní už jít.

Tak sám vidíš, jak melou
prokletý ďáblovy mlýny,
pomalu, ale jistě – měníš se v prach.

Zas se modlíš a víš, že marně,
žlutej přelud se k Tobě zas navrátí.

Tak sám vidíš..!

Ochranná křídla Ares už stáhnul,
končí tvá mise,
peklo ty znáš,
peklo znáš.


7. OKOVY LŽÍ.

Bloudíváš zahradou
v okovech lží spoután tmou,
tvůj nářek tone v mlčení.
Pohrdáš marností,
necítíš pocit lítosti,
chceš žít ve světě bezmocných?

Hledáš právo procitnout,
zlou sílu mocných překlenout,
iluze v bahně zmítaná,
hadí zloba plazí se v nás.

Rozlom všechna pouta,
okovy starých lží,
nikdo nerozpoutá
řetězec dávných proroctví.
Kdesi za obzorem,
za hradbou z oblaků
bijí zvony pravdy,
lákají do světa zázraků.

Bloudíváš zahradou
v okovech lží spoután tmou,
tvůj nářek tone v hlubinách.
Vyprosti mysl z pout,
rozbíjej skály, nech ji plout,
neskrývej v nitru své pravé já.

Odpoutej duši od země,
rozlišuj čisté od sémě,
projdi branou silnějších,
vždyť pravda přece není hřích.


8. PROUD ČASU.

Vykrádá svůj vlastní hrob,
za svůj stín chce se skrýt,
ve tváři masku, rok od roku mládne,
bezelstný úsměv pro toho, kdo stárne,
minulost má ostrý břit.

Zdání tvé pohasíná, slzy přání kanoucí,
pot víří vzduchem, otevře a vchází,
nic nezastaví puls zpěněných vášní,
přítomnost je živoucí.

My v něm, on v nás, my v něm, on v nás.

Rozehrává kostky s nevědomostí,
která v nás klíčí dál.
Vítězí nad lidskou pošetilostí,
ta bezmezná zůstává.

Nerozdává, neloudí,
smrt v tvář postaví nás,
nový zrod plodu vždy oslaví vínem,
sudá či lichá, je s bezedným klínem,
budoucnost otevírá.