DISC 1

1. NEPŘÍTEL S ÚSMĔVEM

Když padnul dráp orlice, tam kde lev usíná,
Slovo je kamenem, plamennou vodou.
Jiný kraj, jiný mrav, fanatik láká dav,
Vláčí ho za rukáv letitou epizodou.

Jenom hrst odvážných, ryzí duch v každém z nich,
K andělům proletí rychlostí smělou.
Píšou se dějiny pro ty co přežijí,
Londýnem zvony zní a mlýny melou.

Šarže dá stříbrnou hvězdu na límec,
Z cizí věci stala se i tvoje věc.
Ať si tvoří sen ten, co má snění rád,
I když jsi v oblacích na zemi musíš stát!

S úsměvem nepřítel být, v pravý čas zbraň zacílit,
Jen křik ptáků, opona z mraků skrývá strojů stín.
S úsměvem nepřítel být, v pravý čas zbraň zacílit,
Torzo síly v jediné chvíli padá do hlubin.

Dalek jsi šumného domova rodného,
Peruť se šikuje, statistic hromů.
Slibům teď věrný seš, rozkazům dostát chceš,
Střely se křižují troskami domů.

Messerschmitt v nebesích, svastika na bocích,
Topí se v obloze, bolestnou dobou.
Snažíš se chytit dech, protivník v plamenech,
Spitfire jako šíp je ve tvých rukou.

Šarže dá stříbrnou hvězdu…

S úsměvem nepřítel být…


2. NA PAŠKÁL...

Zahrada je plná jedovatých plazů,
Dokonalost mívá pramálo kazu.
Srdce se sevře a prudce uhodí,
Dveře se otevřou, zbraň v dlani zastudí.

Posledních vteřin pár dává mi vzpomenout,
Ztrácí se očí žár, je temnou oponou.
Tep srdce pohasnul a studí docela
Kůže co necítí a cítit neměla.

Sám brodím se bažinou,
Dál však s hlavou vztyčenou,
Vidím tváře známé, ve všech stín.

Zabývám se esperantem na paškál světa,
Vykoupím se drahým fantem, kouzelná věta.
Slyším hudbu, cítím tanec a zní kastaněta
Vidím světlo, blíží se konec a po mně veta.

Dekadentní zlo svůdné k závrati,
Když mě jednou lapí, zpět už nevrátí.
Za mými činy stojí cizí muž,
Ten pocit viny bodá jako nůž.

Zrodí se budoucí a skončí minulé,
Jsme jen součástí dávné teze strnulé.
Život je v osudí, zamčený v rébusy,
Štěstí se nevzbudí, rozbité na kusy.

Sám brodím se bažinou…

Zabývám se esperantem na paškál světa…


3. VE VLNÁCH

V azurové vodní říši, v korálových útesech,
Potápíš se v moři dění, jako ve svých vytoužených snech.

Když mořská víla s nachovou šálou vyzve tě k tanci pod Vodou,
Ty můžeš vnímat krásou stálou, radost i smutek na druhou.

Vstáváš dnes naschvál velmi brzy, chceš vidět jitra čas,
Míváš pak často v očích slzy, když slunce obnaží svůj jas.

S talismanem, co má ostrý hrot,
V záplavě korálů nalézáš brod,
Ryba je slepá a ploutve spí,
Jen sval, co tepá a nemá cíl.
Škorpion rytíř má černou zbroj,
Osten je v pohybu, trnu se boj,
Leskne se nad vodou kovový břit,
Údery kladiva, slyšíš je bít,
Ve vlnách…

Až tmavý temper smaže stíny, při hvězdné klenbě bez mraků,
Cikády vzlétnou nad jasminy, ty vše činíš bez rozpaků.

V azurové vodní říši, v korálových útesech,
Potápíš se v moři dění, najednou však ztrácíš dech.

Klesáš ve vodě ponořen, už není cesty zpět.
Padá tvé tělo na dno moře, na hladině zůstal člun bez Plachet.


4. DESET KROKÚ ZPĔT

Mrazivým zimním večerem jdeš smrti vstříc,
Růženec ve dlani svíráš.
Máš v sobě tolik vět a nestačíš je říct,
Mráz ústa skřehlá uzavírá.

Proč jiní chtějí mít co tobě náleží,
Proč sypou sůl do ran, co pálí.
Rozetni uzel pomluv, špíny, zrad a lží,
Odvahu, tu bůh prý chválí.

Muškety nabité, je cítit střelný prach,
Kdo z vás dvou teď bude mít vlastní krev na rukách…

Deset kroků zpět a výstřel, první si vypálil,
Bohužel si minul cíl.
Deset kroků zpět a výstřel, soupeř se nezmýlil,
Chladnokrevně zamířil – ty na kolena padáš.

Kočár se řítí městem, silně krvácíš,
Příchozí lékař hlavu sklání.
Není šance ránu zhojit a ty to víš,
Tiše šeptáš poslední přání.

V královských komnatách bolestí usínáš,
Chtěl si lásce život dát, teď pro ni umíráš…

Deset kroků zpět a výstřel.


5. LABYRINT VÁŠNÍ

Plíží se, plíží, beze strachu,
Kořist je lovcem ve víru prachu.
Opojné víno proudí mou krví,
Mým majestátem, co bude vždy prvý.

Biliár smutků s tisícem hráčů,
Dál v proudu času zástupy rváčů.
Do prázdna hledím pohledem mága,
Koule se kutálí ve směru tága.

Jsem zbaven mýtů pod rouškou noci,
Ve změti šípů, ve skřínce hrací.

Labyrintem vášní bloudím sám,
Mou mysl tíží pouta, nechci zůstávat spoután.
Labyrintem vášní bloudím sám,
Soudce je v nás a říká, umlč ten hlas, ať pyká.

Plazí se, plazí, bílá růže,
Zahradou pustou, rozkvést nemůže.
Plevel tu roste a záhon dusí,
To, co má uzrát, tak to uzrát musí…

Roztržený na dvě části,
Otázky začínám si klásti.
Proč paměť mou vzpomínky plení,
Proč místo úsměvu zuby se cení.

Jsem zbaven mýtů…

Labyrintem vášní…


6. OPERA V PLAMENECH

Dnešek je jen dalším dnem, kdy bloudíš divadlem,
Sám a sám, očima davu nespatřen.
Náhle slyšíš melodii zítřků,
Po chodbách tajemných rozléhá se dívčí smích.

Kouzla si motají svá vřetena potají,
V sobě slyšíš křik, tak prazvláštní okamžik.

Provázíš ji světem svým, světem, kde je hudba vším,
Zmámená podzemním rájem kouzelným.
Náhle v tichu, v nestřežené chvíli,
Strhává masku tvou, vidí tvář zohavenou.

Po třetím zvonění nastává čas loučení,
Plamen v proudu řek, z potu vášně čirý vztek.

Král oheň své žádá, hoří sál, opona padá,
Lidí křik zkázu doprovází, v každém z nich ten pohled Zůstává.

Proud vášně tě unáší, když rozum dávno spí…

Písek všech pouští, co nic neodpouští, teď z očí vymýváš.
Své mladé tělo, co tak žít by chtělo, v podzemí zavíráš.

Král oheň své žádá…


7. CHUŤ POUŠTĔ

Karavany se plouží dunami písku,
Žár slunce je souží a přesto jdou dál.
Paprsky pálí do nekrytých tváří,
Obzor se vzdálí, čas jako by stál.

Jen velbloud znavený, v písku bdící,
Faraon zesnulý, pod kvádry spící.
Pyramid věčnost je otázka stálá,
Voda je zlatem co v poušti sálá.

Vítr se zvedá, chuť pouště dává znát, všem živým běda.
A zem tak tvrdá, pod vrstvou prachu skrytá, už život nedá…

Stíny si kráčí jen tenkou linkou,
Kdo tvář si smáčí, stane se sfingou.
Průvody táhnou písečnou bouří,
Pustinou prázdnou, tam za oázou.


8. KOLOTOČ ŽIVOTA

Jiskřivé démanty rosy, chladivé když kráčím bosý.
Život můj je hlavolam, bludiště ponurých šedých stínů,
Nejsem ztracený a nejsem sám, to k tomu patří, jako sýr k Vínu.

Kdo pravdu ví, kdo odpoví,
Kolotoč života točí se dál.

V ráji se stmívá, i bůh šel spát,
Těžce se dívá na volný pád.

Suchý pcháč a trní ve mně, v očích pláč, jen pustá země.
Doufám v zázrak tolik dní, spanilá chvíle nevšední,
Různé jsou cíle, sčítám míle, čekám než se rozední.

Okamžik pouhý v moři touhy,
Kolotoč života točí se dál.

V ráji se stmívá, i bůh šel spát,
Těžce se dívá na volný pád.
Když v ráji svítá před probuzením,
Těžký boj svádím se svědomím.

Dál kráčím, i když nechápu smysl cest,
I když nerozumím svému dílu.
Buď zákonem mých hvězd,
Buď bytostí co dá mi sílu.
Stal jsem se panáčkem dřevěným,
Loutkou co potácí se bez provázků,
Dobrým, špatným, hodným nebo zlým,
Ozývá se spousta tupých hlásků.

Blíží se ramadán, blíží se k ránu,
Pokrm byl nepodán, tělo blíž k pánu.
Olejem namažou svoji kůži,
Na lůžko položí pouštní růži.

Vítr se zvedá, chuť pouště…


9. ZAPOVĔZENÁ

Paprsek poslední se dnem se loučí,
Vidím ji přicházet, čekání končí.
Klaním se oddaně té existenci,
Modly já nehodlám uctívat věnci.

Dotekem hojivým mé rány hladí,
Co bylo rozbité perfektně ladí.
Pramínek bolesti s poklidem odtéká,
Povadlá naděje dotekem rozkvétá.

Sladká je něha co plodí chtíč,
Bezedná propast a na dně klíč.
Na chvíli slovům uvěřím,
Pak pod závojem ďábla odhalím.

Zapovězená prodejná žena,
Tak jako skála mořem obnažená.
Zapovězená, tolikrát ponížená,
Tak jako Ježíš zradou políbená.

Když šero úsvitu svou ruku podá,
Jen tiše odchází, jak z dlaní voda.
S úsměvem tajemným, je jako jarní sníh,
Nikdy nespoutaná, jak vítr ve větvích.

Sladká je něha co plodí chtíč….

Zapovězená prodejná žena…


10. OMNIA VINCIT AMOR

Šel pocestný kol hospodských zdí,
Přisedl k nám a lokálem zní
Pozdrav jak svaté přikázání:
Omnia vincit amor.

Hej, šenkýři, dej plný džbán,
Ať chasa ví, kdo k stolu je zván,
Se mnou ať zpívá, kdo za své vzal
Omnia vincit amor.

Zlaťák pálí, nesleví nic,
Štěstí v lásce znamená víc,
Všechny pány ať vezme ďas!
Omnia vincit amor.

Já viděl zemi válkou se chvět,
Musel se bít a nenávidět
V plamenech pálit prosby a pláč,
Omnia vincit amor.

Zlý trubky troubí, vítězí zášť,
Nad lidskou láskou roztáhli plášť,
V tom kdosi krví napsal ten vzkaz:
Omnia vincit amor.

Zlaťák pálí…

Já prošel každou z nejdelších cest,
Všude se ptal, co značí ta zvěst,
Až řekl moudrý: Pochopíš sám
Všechno přemáhá láska.

Teď s novou vírou obcházím svět,
Má hlava zšedla pod tíhou let,
Každého zdravím větou všech vět:
Omnia vincit amor.

Zlaťák pálí…


DISC2 - BEST OF...

1. ROZCESTÍ OSUDU

Jen jednou z cest můžeš se dát,
Rozum se hlásí, snad lepší je na místě stát.
Své jméno neznáš, já jen vidím v šeru jeho stín,
Tím, čím jsi kdysi byl, kde jsou tvé sny a cíl?

Jsi tak blízko, jen o krok blíž,
Myšlenkou rozhodnout, nad žitím udělat kříž.
To, co dal ti Bůh, sám sobě chceš brát,
Ne dvakrát, jen jednou můžeš se vzdát.

Vítej v zemi nenávisti nocí zastřenou,
Kde snem se stává probuzení a spánek věčnou tmou.
Vítej v zemi nářku a pláče, co nikdo neslyší,
Tak nestůj, běž tou nocí prázdnou – nocí prokletých.

Uvězněn ve vlastním já zkoušíš se bít,
Nemůžeš stát, nemůžeš jít, snad můžeš jen snít.
Sám sobě lhát, sám sebe se bát,
Před branou stojíš, snad peklo, snad ráj?

Vítej v zemi nenávisti…

Řeka co nevyschne, bouře co neztichne,
Růže co nezvadne, slunce co nezhasne,
Mládí co nestárne, stáří co nezemře,
Nic které nezmizí, všechno co ztratí se.
Oheň co nepálí, rány co nebolí,
Tóny co nedozní, čas který nezradí,
Smutek co netrápí, štěstí co nezmizí,
Láska co nežárlí, život co nekončí.


2. POSELSTVÍ PRAVDY

V prastarém království čas se teď zastavil,
Stíny se krátí dál.
Troufalost poutníků musí být strestána,
Rytíři svírají svou zbraň.

Zbaveni svého strachu po pomstě volají,
„Napojte čepel krví.“
Slova odpuštění už vůbec neznají,
Slepí svou ješitností.

Je pozdě hříchu se bránit,
Každá pomsta má svůj čas,
Vložte sílu v rány mečů,
Číše s krví přetéká.

Díváš se v tvář vítězství,
Tvé kopí bortí cizí štít,
Tvůj šik rytířů útočí,
Pravda si cestu proklestí.

Hrob jejich spasitele nájezdy promění v prach
A snad i Jeruzalém sám.
Pokořit proroka v tajence života,
Hledat v tom svůj svatý grál?

Víru svou nezradit,
Meč krví potřísnit
Tak jako pohár vínem.
V křížovém znamení zničit zem pohanů,
Zmar všemu a všem!

Zemřít a nechat zemřít,
Toť úděl hrdinství,
Bojovat za pravdu boží,
Bůh přeje odvážným.


3. ATLANTIDA

Bloudím řekou temnoty,
Ticha s přáním vědět, vědět víc,
Než je to, co bylo nám dáno.
Vstříc dávným poselstvím zaniklých světů, běžím
Za poznáním tajů země mágů a mudrců.

Znám ta místa, co navždy spí,
Snad smím dotknout se země časem pohřbený.

Zákon vytesanej na kameni,
Plameny svící větrem soužený.
Pravdivý obraz staletí,
Časem je navždy pohřbený.

V zoufalství, v mlčení,
Zpovídám vědomí stínů, lesů a řek,
Cest země ztracený.
Vyplouvám na lodi snů k bájným břehům té země,
Jenž stále skýtá tak záhadná tajemství.

Vím, kde leží pravlast mudrců,
Snad vím, co skrývá ta země bohatství.


4. RIMORTIS I

Pláň v dáli hoří nekonečná,
Vše živé se bouří, v právu je žal.
Tvé mosty pálí, jsi podvedená,
Ať jsi, kdo jsi, třeba žebrák nebo král!!

Průvody tváří osvícených,
Žárem slunce strom jak stařec umírá.
Procesí stínů zahalených,
Anděl tvou knihu života zavírá.

Hledáš svůj stín ve třpytu zbabělosti,
Bláhových v rozmaru nevinnosti.

Tvůj čas se krátí, kam osud tvůj se nakloní,
Neotálej seš beze jména, bez bytí.
Strach se vkrádá, zbabělost sítě rozpíná,
V černotách zloba a zášť ukrytá v nás.

Rimortis – prokletá, Rimortis – zbožňovaná,
Rozléváš pohár mocnou záští nalitý.
Rimortis – nevděčná, Rimortis – uctívaná,
Otvíráš brány davům duší zbabělých.

Neklamné vidění, nebeské znamení naplní tvoje zdání.
Krvavé šílenství, hynoucí hrdinství, bortí se zámek přání.
Prastaré prokletí plynoucích staletí, odvaha vzepřít se Snům.
S kalichem hořkosti, s krůpějí moudrosti nacházíš konec Svých dnů.

V království bláznů opuštěná,
Král je jak šašek časem, šašek zas král.
Z prachu zas v prach proměněná,
Odcházíš tam, kde ohně žár je hříchu zmar.

Větrem unášen závoj v oblacích,
Tvé zmítané pouhé zoufalství.


5. POCESTNÝ

Zůstal jsi sám, zkoušíš si lhát,
Teď sebe se ptáš – " kdo a co jsem?"
Prý nemáš nic, jen nebuď lhář,
Vždyť vláčíš sebou dál svůj věčný sen.

Poznáváš květy nejtajnějších vůní,
Jen vzít, jen vzít je do rukou.
Potkáváš lidi různý ze všech stran,
Jejich otázce – „kdo jsi“ se raděj´ vyhýbáš.

Neutíkáš, ani před deštěm se neskrýváš,
Nebloudíš, všechny cesty správný jsou.
Volnost i vzdor navěky zůstanou
V bezpečí před strachem z těsnejch chvil.

Seš jenom pocestný, co ztratil svůj cíl,
Bez střechy nad hlavou, sám volnosti syn.
Po cestách necestách ty kráčíváš dál,
Za sluncem k obzoru, už neznáš svou tvář.

Plamen starých svící dávno nehoří,
Jejich oheň již dlouhý staletí nepálí.
Jak hejno supů tiše krouží nad hlavou
Ti, co chtějí stavět hráze lidem do duší.


6. SIRAEL

Měsíc, kouzelník noci, přikryl svým pláštěm krajinu,
Ty bloudíš v chodbách hradu, chladných a temných jako tůň.
Z obrazů hledí tváře pradávných vladařů,
Cítíš se uvězněná z těch majestátních pohledů.

Náhrdelník z bronzu, prsten z lidské kosti,
Očima dávných svědků prohlížíš „zbytečnosti“.
Poselství cizích světů skrývá se v tomto místě,
Bohové buďte při ní, vše v dobré obrátí se.

Sirael – jsi výsadou králů,
Sirael – platíš kráse daň.
Sirael – jsi hrou mocných pánů,
Sirael – však bůh tě chraň!

Sirael – svůj život dáváš v sázku,
Sirael – jsi loutkou bez provázků.

Mramorovej je svět kamenejch růží,
Jež neoslověj vůní nikoho z nás.
Stíráš z tváří slzy a kropíš jimi květy,
Tak jako živou vodou prýštící z nitra skal.


7. SEDMÝ SYN

Sedm hříchů pozemských,
Sedm andělů nebeských.
Padlý vítěz vstává, úpis krví podepsal
Touha žít v něm bouří dál.

Sedm synů zrozených,
Sedm svící bezbranných.
Plamen hříchů sálá, vánek svíci zhasíná,
První z tvých synů umírá.

Vidíš své stopy za sebou,
Jen krev a slzy za tebou.
Plivni do tváře smrti, právě náruč otvírá
Třetí z tvých synů umírá.

Ďábel a sedmý syn, ďábel a sedmý syn,
Tvůj svatý hřích, v očích pláč a na rtech smích.
Ďábel a sedmý syn, ďábel a sedmý syn,
Mefista proklínáš, odříkáváš otčenáš.

Sedm koní znavených,
Sedm knih nedopsaných.
Osud rukou pátrá, jednu z knih teď zavírá,
Pátý z tvých synů umírá.

Vidíš své stopy za sebou,
Jen krev a slzy za tebou.
Plivni do tváře smrti, právě náruč otvírá
Šestý z tvých synů umírá


8. S.O.S.

Tající sníh rozlévá řeky v údolích,
Ten nápor nikdo neovládá.
Přívaly vody nespoutají v nádržích,
Příroda krutou daň si žádá.

Pohár smíru přetéká, pohár smíru přetéká…

Ničivý orkán přivál z moře k pobřeží,
Nad pevninou se písek vznáší.
Svou silou láme stromy, ničí přístřeší,
Jen lidskou hloupost neodnáší.

Pohár smíru přetéká, pohár smíru přetéká…

Kam jen kráčí tenhle svět, zkažený už kolik let,
Lidská touha věčně spěchá za poznáním.
I ten nejkrásnější květ příroda si bere zpět,
Kdo z nás slyší její varovné volání?

Vyprahlou zemi žhavé slunce žízní trápí,
Už týdny všechno živé strádá.
Modlím se za déšť, který bezmocnou zem skrápí,
Příroda krutou daň si žádá.


9. ČERNÝ KÚŇ

Tón zvonů spánek provází, zahradou stínů procházím,
Noc kouzel začíná.
Zuřící plamen poznání navěky zháší svítání,
Těžce se vzpomíná.

Zlé dračí sémě rodí se ve mě oheň a žár,
Slova i když tak strohá jsou nejvzácnější dar.

Držím klíč k bráně neštěstí, sedím na trůnu špatnosti,
Osud se zády otáčí.
Hadí stisknutí smrtelné a stádo koní splašené,
Hledím pravdě do očí.

Vím, co mi schází, uvnitř se plazí podivný splín,
Podá mi růži co bodá tajemný stín.

Osud je zlý černý kůň zasažený do slabin,
Nezkrocený v otěžích, volnost užívá.
Osud je zlý černý kůň zasažený do slabin,
Nezkrocený v otěžích, stále utíká – utíká.

Zrádná je svůdnost vlastních gest,
Pavoučí pečeť umím plést
Napříč šachovnicí dnů.
Srdce mé slunce zalilo, pak vyhaslo a zčernalo,
Mizí ve věčnosti snů.

Zlé dračí sémě rodí se ve mě…

Osud je zlý černý kůň …


10. RIMORTIS II

Tvá čarodějná síla tak tajemná,
Tvá fanatická víra nadmagická.
Polibkem vše začíná, na kříži to končí,
V ráji byla stvořená, teď v zahradách se loučí.

Skrývají své tváře v kápích, teď se zradou trápí
Pod tíhou svědomí.
Vzívají boha co dá pít, v slzách se neutápíš,
Tvou víru nezlomí.

Ruce ti svážou, ústa umlčí, však duši tvé neporučí.

Zmámená, v rukou bodláčí, už se neotáčíš,
Jsem tvůj smutek, jsem tvůj žal.
Ztýraná okovy vláčíš, bez pomoci kráčíš
Na druhý břeh, za ten val.

Vím, končí náš sen, stírám slzy své,
Slyším tě volat jméno mé.

Zas chceš vstát a klečíš na kolenou,
Zvedáš kříž cos měla na ramenou,
Tvé tělo znavené teď hoří v plamenech,
Vzlétá duše tvá tak rozervaná – duše tvá.

Rimortis, podívej, už svítá,
Rimortis, nový den tě vítá.
Rimortis, s tváří tak bledou,
Rimortis, na pranýř tě vedou.